V tomto textu půjde o dva typy dialogů. Jednak o dialogy filosofické, jednak teologické. Lidé mají většinou mlhavé povědomí o tom, že filosofie „tak nějak“ patří k teologii. Že chceme-li dobře rozumět teologii, musíme nejprve studovat filosofii. Přitom jak filosofie, tak samozřejmě teologie se obě otázkami náboženství a Boží existence dotýkají. Dokonce existují i křesťanští filosofové. Proto si nejprve zkusme ukázat, v čem se vlastně tyto dvě vědy liší a v čem se podobají. Obě jsou totiž základnou, ze které filosofické a teologické rozhovory s dětmi vzešly.
1.1 Co je to vlastně filosofie?
Toto slovo užívali již staří Řekové. V překladu znamená „láska k moudrosti“. Dnes máme dojem, že studovat filosofii znamená učit se, jaké abstraktní systémy myšlení vyvinuli různí filosofové v historii, aby díky nim popsali život a svět a dospěli k jejich podstatě. Každý z nich to udělal svým originálním způsobem. Přitom ovšem dávali důraz tu na význam jednotlivého člověka, tu na význam lidského společenství nebo kultury. Ptali se po příčinách a po důsledcích určitých jevů nebo po principech, které přitom objevili. Ačkoliv se tedy od sebe liší, všechny nás vyzývají k tomu, abychom ani my nezůstávali na povrchu nejrůznějších mínění o životě a světě, ale abychom se i my rozhodli pro určitou cestu života a jednali v něm podobně jako oni. Abychom se stali filosofy. Protože skutečně od dob Sokrata to není tak, že by přemýšlející filosof na konci svého dlouhého přemýšlení dospěl k nějaké dokonalé teorii o životě a světě. Bylo a je to přesně naopak. Člověk vnímá kolem sebe různé postoje lidí k životu a světu, rozhoduje se pro svou vlastní cestu životem, má svoje představy o světě, které ovlivní v budoucnosti i jeho přemýšlení. Nikdy není na začátku své životní cesty osamocený. Žije mezi lidmi. A tito lidé spoluutvářejí jeho rozhodnutí o vlastní cestě životem a o jeho existencionálních volbách. Protože taková volba životní cesty vyžaduje od člověka, aby změnil svoje dosavadní zvyklosti, nutí ho to k přemýšlení, nutí ho to k prověřování svého rozhodnutí, vlastně k ospravedlnění toho, po jaké životní cestě jde. Takové filosofování ho vede k životní moudrosti. Filosofie je vlastně jakési přípravné cvičení k dosažení moudrosti. Žádný filosof nemůže říci, že vlastní moudrost, filosofové také nejsou mudrci. Jsou to pouze důslední myslitelé, kteří promýšlejí věci do konce, i když se tím sami dostávají do nepříjemné situace. Za veškerou tuto námahu se jim dostává někdy snad samotného objevu moudrosti, nebo spíše jen její malé „ochutnávky“.2
Filosof tedy není člověk, od kterého můžeme očekávat, že bude vždy ve svém životě jednat moudře. Ale všimněme si, že přemýšlení o tom, co je pro svět nebo pro život podstatné, přece jen mění zvyklosti samotného myslitele. Je přece logické, že když dojdu k nějakému názoru, který jsem dříve neměl, začnu se podle toho, co jsem objevil, také chovat. Máme dva velké příklady v dějinách filosofie, kdy se tak skuteční filosofové zachovali – Sokrata nebo našeho Jana Patočku. Ve svém přemýšlení dospěli k hodnotě oběti svého vlastního života a také ho skutečně obětovali… Dobrý filosof tedy není domýšlivý člověk, který si myslí, že jedině on má díky svému přemýšlení pravdu, ale je to naopak člověk pokorný, který vyvozuje z toho, jak přemýšlí, důsledky pro svůj život, i když jsou často méně pohodlné, nepříjemné, vyzývají k sebezáporu nebo k vědomé volbě chudoby, atd….
Inu, vidíme, že svým způsobem je každý z nás vyzván, aby přemýšlel o tom, jakou vlastně nastoupil životní cestu, o jaké principy se přitom opírá, co si myslí o tom, odkud člověk přichází a kam vlastně ve svém životě míří, co mu dává naději do budoucnosti apod. A aby ze svého přemýšlení také vyvodil důsledky pro svůj vlastní život. Pokud se nespolehneme pouze na to, co nám k tomu říkají média nebo lidé kolem nás – v zaměstnání, v rodině – musíme se vydat na cestu ověřování a prověřování svých mínění o životě a světě a naslouchat lidem, kteří uvažují o podobných věcech, ale dávají na ně jiné odpovědi. Každý z nás se tedy může stát „malým filosofem“, který naslouchá filosofiím lidí kolem sebe a spolu s nimi klade světu a životu stále podstatnější otázky. Bylo by hloupé, kdybychom se přitom nesnažili vyvarovat chyb, kterých se dopustili v minulosti představitelé různých filosofických směrů a škol, nebo kdybychom naopak nevyužili toho, k čemu dospěli jako k dobrému způsobu odhalování pravdy o světě a o životě. Proto studují studenti na univerzitách obor nazvaný dějiny filosofie. A bývá to neoblíbený obor, protože filosofů a jejich škol v minulosti bylo mnoho a jejich autoři přemýšleli třeba i velmi složitě, používali zvláštní jazyk a dospívali ke zcela odlišným závěrům.
V případě filosofických dialogů převzali odpovědnost za to, aby se dostaly podstatné myšlenky jejich škol i k lidem, kteří nemají znalosti z dějin filosofie, autoři filosofických příběhů. Jejich hrdinové si kladou podobné otázky, jako oni. Tak například v jednom příběhu se zeptá patnáctiletá dívka z věřící rodiny své o dva roky starší sestry: „A co Boha, Evo, můžeš pochopit Boha?“, a odpoví jí místo sestry maminka: „Já ho, Verunko, nechápu, já mu věřím.“ A problém, který otevřel Tomáš Akvinský, je na stole: Jaký je rozdíl mezi vírou v Boha, porozuměním Bohu a důkazy, že existuje? Přitom samozřejmě skupina na „důkazy Boha“ křesťanských filosofů může narazit a prověřit je. A budou si muset pomoci znalostmi teologů nebo odbornou knihou.
Takže to, co jsme právě řekli o filosofii a filosofech, platí i v případě, že jsme se vydali na začátku našeho životního rozhodování po cestě života křesťanského. Už proto, že kolem nás žije mnoho lidí, kteří křesťané nejsou, ale jejich životní cesta svědčí stejně nebo možná i lépe o dobru, kráse a smyslu, než ta naše. Nebo proto, že jiní lidé mají jinou než křesťanskou víru? Nebo proto, že si se svým křesťanstvím občas připadneme na této zemi jako cizinci? Nebo proto, že nám naše životní cesta nepřipadá občas jako právě ta nejšťastnější? Možností je mnoho.
1.2 A co je vlastně teologie?
Když přeložíme do češtiny původně řecké slovo „teologie“, zjistíme, že se skládá ze dvou výrazů: „Teos“ – Bůh a „logos“ – slovo, smysl, nauka. Jde tedy o nauku o Bohu. V dějinách se tato věda vyvíjela postupně. Aristoteles například používal tohoto pojmu jako jiného slova pro metafyziku (tedy pro vědy, které jsou „za fyzikou“). Stoičtí filosofové 2. století př. Kr. už tento výraz používali pro nauku o bozích. Teprve řečtí církevní otcové mu dali křesťanský význam a v rámci teologie rozvíjeli úvahy o tajemství Boha v Trojici. V západním křesťanství se teologie jako věda začala rozvíjet až na přelomu prvního tisíciletí. Sv. Tomáš Akvinský potom do jejího rámce zařadil nejen otázku, jak se Bůh zjevuje v bibli a v posvátné tradici církve, ale také rozumovou reflexi tohoto zjevení. V současné době teologie uvádí jako svůj materiální předmět Boha a jeho stvoření. Zkoumá – na rozdíl od filosofie – Boha v jeho božství. Nepostupuje logickou vzestupnou cestou od zkoumání způsobu existence všech věcí, rostlin či tvorů kolem nás, aby dospěla k poznání „nejvyššího jsoucna“, které nazve hypoteticky „Bůh“. Teologie vychází naopak z poznání Boha v jeho božství na základě víry, že v bibli zjevil člověku tajemství svého božství a dospívá sestupným způsobem ke všemu, co Bůh stvořil. Z toho, co jsme řekli, plyne také rozdíl v prostředcích zkoumání: Zatímco filosofická cesta používá pouze světla vlastního lidského rozumu, teologie předpokládá lidskou víru, kterou člověk odpovídá na Boží zjevení. I teologové však k úvahám o Bohu používají světla vlastního lidského rozumu vždy, když logicky odvozují z Božího zjevení jasné poznatky o Bohu, které jsou v Božím zjevení v bibli obsaženy spíše skrytě, jako by mezi řádky. Úkolem teologie je tedy kromě jiného ukázat, že mezi křesťanskou vírou a Božím zjevením v bibli je vztah, kterým lze rozumově zdůvodnit, že křesťanská víra není rozumem nepochopitelná, že to není pouze druh nějakého citu, ale právě naopak. „Pravdy víry“, jak je formuluje teologie a učení církve, lze tedy sice ne zcela dokonale, ale do určité hloubky přece jen rozumově pochopit, porozumět jim. Porozumět jejich vzájemné propojenosti i vztahu, který mají ke konkrétní existenci každého člověka a k poslednímu cíli jeho života.3
K tomu, aby to bylo možné, používá teologie prostředků neformální logiky podobně jako filosofie. Patří mezi ně například přesná práce s významy slov a obsahy pojmů, umění logicky vyvozovat závěry z různých tvrzení, velmi důležitým prostředkem je také hledání příkladů, které potvrzují platnost našich tvrzení, nebo naopak hledání příkladů, které jim odporují, atd. Ještě o nich bude řeč v dalším textu. Nyní nám stačí pouze zjištění, že všechny tyto způsoby jsou vlastně filosofický způsob přemýšlení založený na logice. Což je důležitý nástroj filosofie už od dob starého Řecka. Pro křesťany může být velmi zajímavé porozumět tomu, jak první křesťané, kteří měli kontakt s řeckou filosofií, „přeložili“ jazyk biblických příběhů o Bohu a Ježíši Kristu právě do řeči řecké filosofie a jejích důležitých pojmů. Chcete příklad? Tady je: Například slovo „podstata“ a „případek“ – tedy vlastnost, bez které už by určitá věc přestala být tou věcí a naopak vlastnost, která může věci zcela chybět a přesto zůstane tím, čím je. Například moje schopnost myslet patří k mé podstatě? A moje šedivějící vlasy jsou pouhým případkem – i bez nich budu člověkem? Jiný příklad: Když v modlitbě Věřím v Boha říkáme o Ježíši Kristu: …stejné podstaty s Otcem, skrze něhož všechno je stvořeno…, použili jsme termín řecké filosofie. Co jsme tou větou tedy vlastně řekli?
Teologické úvahy, které používají filosofických prostředků neformální logiky, však nejsou záležitostí pouze odborných teologů. Každý křesťan nějak promýšlí svoji víru. Prostě proto, že disponuje svým lidským rozumem. Právě na tomto předpokladu se v 2. polovině 20. století vyvinul na půdě evropské náboženské pedagogiky didaktický směr nazvaný Teologické dialogy s dětmi.
Napsat komentář